Soudný den

Jednou se takhle vrátil malý Martin ze školy nějak dříve, byl zadumaný a mlčenlivý. Maminka tušila, že to není samo sebou, nejdříve synka podezírala, že ve škole něco provedl, pak usoudila, že má chlapec nějaký moc zapeklitý problém. Co je příčinou toho, že se ze školy necoural jako jindy, že si v každé kaluži nepouštěl dřívka jako lodičky? Proč přišel překvapivě přímou cestou rovnou domů a motá se mámě kolem sukní? Mámy vědí, že vyzvídání pranic nepomůže. Jediným lékem je čas, malý Martin se v tichu své mysli sám musí dobrat toho, že máma je přesně tím správným člověkem, kterému může důvěřovat. A když se Martin konečně rozhodne, že se svěří, zatahá mámu za bílou zástěru lemovanou ozdobnou krajkou.

„Mami, ty všechno víš. Pověz mi, co je to Soudný den?“

Máma chvíli přemýšlí, jestli dokáže devítileté dětské dušičce vysvětlit pojem, který je pro hodně dospělých lidí natolik abstraktní, že v něj nevěří a také se podle toho chovají. Chápe, že drží v prstech nesmírně vzácný klíček od chlapcova srdce. Však stačilo by jedno jediné necitlivé slovíčko a pootevřená zlatá brána by na věky zaklapla. V lidském životě jsou vzácné chvíle a nikdo z nás je nesmí nechat jen tak volně protéci mezi prsty. Máma si povzdechne a pak velmi pomalu a opatrně začne synkovi dychtícímu po vědění vysvětlovat význam těch převzácných slov.

„Víš, Martínku, jsou chvíle, kdy se všechny dobré i špatné skutky dostanou na misky váhy. A podle toho, co převáží, je každičký, i ten nejmenší človíček, posouzen. Podívej se na naší starou kuchyňskou váhu. Na levou misku dám malé závaží, to jsou zlé skutky a na druhou dám veliké a těžké závaží, představ si, že jsou to skutky dobré. Pokud v životě převáží dobré skutky, člověk je dobrý, pokud špatné skutky, člověk je zlý. Jednou za hodně a hodně let bude někdo moudrý vážit tvé skutky. Žij tak, aby těch dobrých bylo co nejvíce a těch špatných zase maličko.“

„Vážení skutků je Soudný den?“

„No, trochu jsi to zjednodušil, Martine. Ale vlastně ano, mohlo by se to říci i tak.“

„Novák z páté B říkal, že mi to v Soudný den pánbíček pěkně osladí. A když jsem se ptal kdo to je, šla kolem paní učitelka a řekla, že žádný Bůh není. Bůh je pánbíček?“

„A co jsi tomu Novákovi provedl, že začal mluvit o Soudném dnu?“

„Ále nic.“

A najednou je ticho a chlapec je zase zamlklý. A máma přemýšlí, jak navázat na předchozí hovor, jak přitáhnout znovu Martinův zájem? Jak navázat tu křehkou nit zvanou důvěra?

„Ne, to není důležité, Martínku, nemusím to vědět. Pokud mi to nenapsala paní učitelka do tvé žákovské knížky, opravdu to nemusím vědět. Ale až jednou přijde tvůj soudný den, Bůh bude přesně vědět, co jsi Novákovi provedl a zeptá se tě, proč jsi to udělal. Víš, já opravdu o všech tvých rošťárnách vědět nemusím. Pokud o nich ale vědět budu, mohu se za tebe pomodlit za odpuštění. A až jednou budeš stát před pánem Bohem, nebude už možná tahle malá klukovina na misce s ostatními špatnými skutky.“

„Ale mami, paní učitelka přece říkala, že žádný Bůh není, jak před ním mám stát, když není?“

„Víš, to, že se tvoje paní učitelka zatím s Bohem nesetkala neznamená, že není. Jednou se s ním potká každý z nás a je jedno, zda je dobrý nebo zlý. Prostě to jednou přijde. Já už jsem ho potkala a tak v něj už léta věřím, zatímco tys ho ještě nepoznal a tak v něj nevěříš.“

„Hmm, je to složité. A fakt myslíš, že se mne jednou Bůh bude ptát na to Novákovo zlomené pravítko?“

„To netuším, Martine. Když už ale vím, co jsi provedl, přimluvím se za tebe.“

„Děkuju, mami, ty jsi taková hodná a já pořád jen zlobím a zlobím. Až přijde Soudný den, ten moudrý pán před kterým budu stát mi řekne, že jsem zlý. Co bude pak?“

„Myslím, že nebudeš zlý. Život je dost dlouhý na to, abys, pokud budeš chtít, všechno odčinil. Musíš chtít a já ti pomohu. Jednou, až budeš starší a budeš hledat cestu, po které se vydáš,  vzpomeň si, o čem jsme spolu dnes mluvili. Možná ti to pomůže v rozhodování. A vždycky, když si budeš chtít o něčem vážném promluvit, neboj se za mnou přijít. My přece vždycky najdeme společnou řeč, pokaždé se spolu domluvíme. Jsi chytrý kluk a já jsem moc ráda, že jsi právě můj kluk.“

Malý Martin se zamyšleně zadíval do země a pak s úsměvem mámu objal. „Víš, jsem moc rád, že jsi mojí mámou ty a ne paní učitelka…“

© JOBE 24.11.2010