Obrázek z wikipedie - Deepwater Horizon

O ropě.

Téma, o kterém chci psát, se objevilo už poměrně dávno, ale sahá až do současnosti. Kdosi kdesi zatoužil kontrolovat tenčící se zásoby ropy. Tím okamžikem ale začaly odtikávat pomyslné hodiny, kdosi božský začal sčítat hříchy a odečítat dobré skutky. Těch druhých bylo ale ke sčítání žalostně málo. A jak šel čas, začalo mít ono sčítání jasné a kontrastní kontury.

Ropná válka - to je okamžik zrodu, začátek odtikávání pomyslných hodin. Začalo to zdánlivě nevinně - americkou intervencí v bojující a rozpadající se Jugoslávii. Tenkrát nešlo o člověka, ale o kontrolu nad ropovodem. Jako memento nám trčí ve vzpomínkách vlak, vezoucí lidi k jejich cílům a snům, zasažený americkou raketou. Snadno se rozvzpomeneme na další souvislosti.

War in The Gulf. Na válku v zálivu si také jistě vzpomeneme, na zapálené ropné vrty v Kuvajtu. Irák tehdy napadl Kuvajt a americká intervence v oblasti měla opět ten předůležitý cíl, přiživit se trochu na ubývajících ropných zásobách. Vyplynulo to jaksi mimoděk z toho, že mnohé státy hodlaly poskytnout pomoc specialistů, vyškolených na hašení ropných vrtů, ale Američané nepustili do oblasti nikoho s tím, že vrty sami uhasí. Trvalo to sice déle, ale po nějakém čase je opravdu uhasili. Americký palec začal opět hlídat tep na potrubí s proudící ropou.

K další podobné válce se schylovalo dlouho před jedenáctým zářím... K útoku na Irák zbývalo málo, hodně se tehdy mluvilo o tom, že chybí už jen záminka, teroristický letecký útok na dvojčata WTC přišel jako na zavolanou a logicky odstartoval válku proti terorismu. Chápali jsme, že je takový útok naprosto nutnou a nezbytnou odvetou. Jen Velký americký policajt opět projevil neutuchající zájem o ropu. Nakonec i jiná válka se týká nerostného bohatství, ano, mluvím o Afghánistánu. Američané nechali provést rozsáhlý geologický průzkum země. A hle, našlo se nedozírné nerostné bohatství. 

Už dlouho se mluví o dalších možných ropou vonících cílech pro americké vojenské intervence. O Íránu, o Sýrii. A také se mluví o tom, že Amerika dováží ropu z celého světa a šetří své vlastní nerostné bohatství na dobu, kdy bude stát barel černého zlata mnohonásobně víc, než dnes.

O nehodách tankerů, o haváriích na ropných plošinách i ropovodech se občas dozvídáme z médií, ropné skvrny zabíjejí ryby, ptáky, savce a nakonec i lidi. Naštěstí se tak prozatím děje velmi daleko od našich domovů. A my? Dál si jezdíme v autech na benzín a naftu, katastrofy se nás nedotýkají. Až do okamžiku, kdy společnost BP ve snaze ušetřit a maximálně urychlit práce při navrtávání dalšího z ložisek ropy a zemního plynu, pozmění pracovní postup. V nekončícím seriálu katastrofických článků můžeme číst, že nebylo do vrtu osazeno zařízení snižující tlak zemního plynu, znovu a znovu jsou v tisku popisována technologická pochybení, jako třeba ignorace zvyšujícího se tlaku zemního plynu a potažmo tedy i ropy, špatná manažerská rozhodnutí a podobně, směřující k výbuchu metanu a k požáru na ropné plošině Deepwater Horizon. (Ne, nejsem odborníkem na ropu a na vrty už vůbec ne. Spoléhám na pravdomluvnost novinářů a z jejich článků si tvořím, stejně jako mnozí z vás, vlastní názor. Pokud nám jsou předkládány nepravdy, pak je možná i můj názor nepravdivý. Kdo to ale rozsoudí, když všem nám jsou předkládány stejné zprávy?)

U amerických břehů se rýsuje dosud největší ekologická katastrofa v dějinách lidstva. Nebe podepírají sloupy černého kouře z řízeně spalované ropy, ležící jak příkrov na mořské hladině, lodě sbírají na hladině vysráženou ropu do obřích kontejnerů, ropná skvrna dosáhla břehů Louisiany, Alabamy, Mississippi a Floridy a kdosi moudrý spočítal, že se za určitých podmínek může dostat až k evropským břehům... Je to katastrofa, říkáme si a litujeme přitom britskou firmu BP, Spojené státy, obyčejné prosté obyvatele americké země. A tu se jako blesk z čistého nebe objeví článek na internetu o tom, jakým způsobem těží ropu americká firma Shell v Nigérii. Zdejší pobřeží je bez života, pokryté ropou z mnoha nekontrolovaných úniků, zemní plyn, pro který není žádný užitek se prostě rovnou spaluje. Oblast je zasažena škodlivinami do té míry, že lidský život zde trvá průměrně jen 47 let. Možná vám proletí hlavou myšlenky na to, že pokud byste žili v této oblasti, moc času už by vám nezbývalo. Takové srovnání se nabízí. A nabízí se i jiné srovnání. Výbuch ropné plošiny v Mexickém zálivu je jen očekávaným přirozeným zásahem božské spravedlnosti za ropné války, za Nigérii. S čím člověk zachází, s tím také schází, říká se. Snad to bylo myšleno trochu jinak, ale na ekologickou katastrofu u amerických břehů to sedí. My tady v Evropě jezdíme auty s katalyzátory, snažíme se šetřit životní prostředí a americká firma v Nigérii dál produkuje nesčetné tuny škodlivin a skleníkových plynů. Hranice jsou však jen mezi národy a zeměmi, všichni dýcháme stejný vzduch a žijeme ve stejném životním prostředí. Zplodiny vyprodukované kdesi daleko může vítr přenést doslova kamkoliv. Dnes už máme v tomto směru zkušenosti. Východní vítr nám do České republiky přinesl radioaktivitu po výbuchu v Černobylu a západní vítr zase nedávno přinesl sopečné plyny a prach ze sopky z dalekého Islandu. Svět je malý a starost o životní prostředí začíná u každého z nás. Jinak se i naše děti mohou dožít jen pouhopouhých čtyřiceti sedmi let a možná i méně. Zatím není známa žádná studie, dokládající zkrácení délky lidského života v Kuvajtu, kde hořely ropné vrty, stejně se nedočkáme takové studie ani u amerických obyvatel, žijících v blízkosti ropnou skvrnou a zplodinami zasaženého pobřeží. A tak jediné, co je mi ze dne na den bližší a bližší, je rakouská starostlivost o krajinu a životní prostředí. Najednou mám výčitky svědomí, že sám jezdím autem a k pohonu potřebuji benzín. Kam se poděly všechny ty vynálezy? Pohon na vodík uvolňovaný elektrolýzou z vody, pohon na dřevoplyn, na sodovku, na stlačený vzduch, na sluneční energii a spousty dalších médií? O některých se říká, že je skoupila ropná lobby, aby si zajistila neubývající zájem o ropu a své zisky i do budoucna. Neposoudím, jestli je to tak a nebo jinak, nemám pro to dostatek informací. Vím jen, že jediná cesta vpřed vede přes rychlou změnu myšlení lidí, přes rychlou změnu paliva do aut, přes zastavení drancování přírody. Nenastal už náhodou po ropných válkách čas na voňavý ekologický mír? A nebo budeme stejně jako jiní nečinně čekat na okamžik, kdy nám "to" kdosi božský spočítá za všechny naše ekologické hříchy?

© Jobe 21.6.2009