Procházky Městem.

Snad každý z nás zatouží před Vánoci aspoň na kratičký okamžik po samotě. Ne, nejde o útěk od rodiny, o pálení mostů ani o razantní změnu v životě. Samota je tím, co nás vede ven na vzduch, do tmy. Je to touha být aspoň chviličku jen sám se sebou, se svými myšlenkami, tužbami, se svým rozjímáním. Před Vánoci si potřebujeme srovnat někde uvnitř - snad v duši, svoje účty, sečíst si sta pro a tisíce proti, dobrat se pravdy o nás samých. Možná se v těch chvílích probíráme ve vzpomínkách, zvažujeme, jak daleko jsme sešli ze své cesty,  kolik nás stálo ztrát, na své cestě setrvat, nebo kolik zaplatíme, když se na tu svojí cestu budeme chtít vrátit. Takové přemýšlení patří k adventnímu času. Rádi bychom dopředu znali, jestli si zasloužíme požehnané Vánoce a Štědrý den, jestli nalezneme pod rozzářeným vánočním stromem alespoň jediné překvapení, které nás potěší. Přemýšlíme a zvolna kráčíme městem, jen sem tam věnujeme pohled okolnímu světu. Někde nás osloví vyzdobená výloha, jinde si všimneme osvětleného průčelí nějakého paláce a hned se zase vracíme ke svým myšlenkám. Zasloužím si svoji ženu, práci, jsem hoden stávající konstelace hvězd ve svém životě, nebo zažívám cosi, za co jednou budu muset tvrdě zaplatit?

Předvánoční čas vybízí k takovým myšlenkám i k osamělým procházkám Městem. Mé Město je stokrát opěvované i stokrát zatracené. Je mým přístavem i prudkou bouří daleko od pevniny, je obrazárnou mé duše i stokou mého těla, je rájem na zemi i peklem mezi mraky a bažinou, z níž nelze vyjít suchou nohou na novou a lepší cestu. Mé město je pouští i oázou výčitek, je přetékající studnou něhy i darem, bolestivým zraněním a pulzující tepnou živé vody. Mé Město je a mé myšlenky na tom nic nezmění. I já jsem teď, i byl jsem před chvílí a dá-li Bůh, snad zítra ještě budu. Snad budu lepším než včera, i snad i Město, které je odrazem svých obyvatel a tak bychom měli dbát, abychom byli stále jen lepšími a věrohodnějšími. Ne věrolomnějšími, i když taková cesta je zhusta snazší a rovnější. Co v nás zůstává je strach nebo víra v dobro. Strach z Božího trestu a víra v dobro všech lidí světa, ta víra a strach nás provázejí na každém kroku, i když teď před Vánoci nějak víc, než ještě včera.

 

 

Komu dát lásku a víru, krásu své duše?  Svému městu, své ženě, svým rodičům, dětem a láskám. A lidem, co stojí kolem mé cesty. Nemusí mi tleskat, stačí, že postojí s rukama v kapsách a nechají mne na mých procházkách Městem potichu přemítat. To pro vás píši tyto řádky, to o vás někdy přemýšlím, když se toulám večerním městem. Pak pohlédnu do oblak. Tak kdepak je toužebně očekávaný sníh? Toužím zažít po letech Vánoce na sněhu. Ne z rozmaru. Jen cítím, že by sněhové vločky byly krásnou kulisou pro mé myšlenky i pro radovánky dětí. Oklikou se vracím ke své ženě, městu, přátelům. Haló, Město, víš, že by ti sníh náramně slušel? Tvé věže by měly krásné bílé čepice a kamenné dláždění by bylo přikryté duchnou ze sněhových vloček. Tramvaje by tvými širokými bulváry jezdily bez hlesu, jen by šuměly po kolejích a nebudily lidi spící zaslouženým spánkem po tvrdé práci ze spaní.

Najednou se mé myšlenky rozutekly ulicí a nějak se mi nechce se za nimi honit, shánět je do hejna a vtěsnat je znovu do své hlavy. Rozhlédnu se a všude vidím zářící vánoční výzdobu. Město je krásné a jistě bude ještě hezčí. Z nebe se snášejí vločka za vločkou a jedna vedle druhé si sedá do trávy, na asfalt, do větví stromů i na střechu věže chrámu. Je to sen, nebo skutečnost? Nebo zázrak? Představivost a myšlenky člověka dokážou dělat zázraky. Dívám se zasněženými ulicemi a mám mokro v botách, v duši se mi ale překvapivě rozprostírá nekonečný mír. Najednou vím, že počítání mých vnitřních účtů je u konce. Snad jsem pro letošek obstál, už teď ale vím, že příští rok bude zase o mnoho náročnější a složitější, že o příštím adventu budu znovu v ulicích vážit dobro se zlem a procházet obrazárnu mé duše s nejistým pocitem. Víte, každý má v sobě obrazárnu duše, která člověku napoví správnou cestu. Nikdy ale neřekne: "Teď stojíš na správné cestě." To až s odstupem, když se podíváte na obrazy z prošlého roku, poznáte, kudy jste šli přímo a kde jste zabloudili, kde jste bezradně postávali a kde v bloudění ušli několik kroků po špatné cestě, než jste si uvědomili směr a vrátili se zpátky. Možná už víte, že teď je nejvhodnější čas k prohlídce své obrazárny duše. Až půjdu zase příště městem, možná vás  potkám. Ne, nepozdravíme se, jen si nepatrně pokývneme hlavou na pozdrav. Tak poznáme, že rozjímáme ve světě vlastních vzpomínek.

Tento poslední opravdu povedený obrázek zasněženého Města mi na web dodal kamarád Georg. Georgu, děkuji...

© JOBE 14.12.2008