Pražský hrad jednoho zasněženého všedního rána první část.

Večer začal poletovat sníh, předpověď počasí slibovala nadílku. A protože jsem už nějaký čas uvažoval o nafocení zasněženého Pražského hradu, zkrátila se cesta od úmyslu k činu na minimum. Dnes jsem vstal, zabalil fotoaparát a  šel se brouzdat čerstvým bílým sněhem. Cestou jsem potkával chodce směřující přes hradní nádvoří za prací, někdo na mne kývl, někdo jiný mne zase pozdravil. Časní ranní chodci ve Staré Praze to tak dělávají. Odpovídal jsem pokývnutím i slovy a bylo mi hezky u srdce, dnešního rána jsem tu nebyl host, nebo jsem si tak aspoň nepřipadal. Praha, která je během dne anonymní a šedivá, byla dnešního rána důvěrně známá, přátelská, vlídná a bílá. Říkala mi: "Pojď dál, nic se neboj a sbírej si ty nejhezčí obrázky jako perly z mušlí. Podej mi ruku a já tě povedu." A já uposlechl.

Hned, jak jsem vystoupil z tramvaje, uviděl jsem první témata k fotografování. S posledními zbytky tmy a s pomocí luceren, jsem zachytil své dnešní nejhezčí snímky. Je jen škoda, že se tak brzy rozednilo. V denním světle byli vidět lidé s hrably, lopatami a technikou, jak uklízejí čerstvě napadaný sníh. Na některých fotografiích jsou zachyceni při práci, v dnešním ránu prostě patřili ke koloritu města stejně, jako ranní chodci a o trochu později i mírná mlha, která příliš nesvědčila snímkům zachyceným  za denního světla. Je všední den a kvůli několika málo fotografům, kteří dnes vyrazili s fotoaparáty na hrad, se koloběh běžných každodenních věcí nezastaví.

Pokračování - Pražský hrad jednoho zasněženého rána 2.část.

© Jobe 11.2.2010