Den D u mostu v Suchdole...
Jeden nepodařený lodní deník
aneb
když je voda nahoře i dole.
Prolog.
Psal se rok 1990 a my zažívali krásné porevoluční časy. Lidé se tehdy ještě usmívali, euforie z pádu rudých vůdců a ze strhaných hesel slibujících to i ono na věčné časy, byla nezkrotná. A v těchto překrásných časech jsme se s kamarádem Buřtem domluvili, že si v létě vyjedeme na Lužnici. Nebyla to ani první a ani poslední naše voda, vlastně byla někde uprostřed. Tím významným je ovšem lodní deník, který jsem během plavby sepisoval, a který se zázrakem dochoval celých těch 21 let až dodnes. Ten deník jsem čirou náhodou včera při uklízení našel a začetl se do dávno zapsaných řádků. Znovu jsem byl Sandy, který s kamarádem Buřtíkem vyjel na vodu a zažíval to své malé každodenní dobrodružství, jako kdysi. Zkuste teď, aspoň na chvíli, zavzpomínat se mnou.
Tehdy jsme s Buřtíkem hledali klid po náročném roce plném událostí. A protože Lužnice vodáků je Mekkou, jak se zpívá v jedné písničce, a protože jsme si chtěli opravdu jen odpočinout a ne se udřít, zvolili jsme ji znovu, i když Buřt tak trochu ohrnoval nos řka, že aby si na téhle řece užil něco nového, musel by jí couvat. Tehdy ovšem ještě netušil, že tahle voda bude hodně jiná, než ty dřívější. V něčem horší a v něčem jiném zase.. ...no, řekněme raději - prostě tak trochu jiná voda. A není tajemstvím, že si Buřtík vyzkoušel i to couvání, aby z té vody vůbec něco měl. Nakonec, co bych pro dobrého kamaráda neudělal.
Ilustrace jsou oskenované dobové fotografie, pořízené nějakým obyčejným kompaktem, a proto nekvalitní. Prosím tedy o trochu shovívavosti.
© Jobe 16.2.2011