Kdo jsem?

 Jsem Jobe Irmind. Pocházím z Prahy a není tajemstvím, že tu pořád ještě někde žiji. Po základní škole jsem chtěl pokračovat na průmyslovce a v koutku duše snil o žurnalistice. Na střední školu jsem složil přijímací zkoušky jako jeden z těch úspěšnějších, ale nebyl jsem přijat. Potkalo mne to, co spoustu dalších lidí, vystřízlivění, smutek a beznaděj. Příčinou byla třídní učitelka, která mi nedala doporučení ke studiu a není v tuhle chvíli rozhodující, že byla příčinou typicky komunistická zvůle. Zmatený jsem odešel do učení, ale žil jsem tak, že jsem byl den ze dne blíže pekelným branám než bráně nebeské. Jednoho dne mi Bůh sáhl do života a zastavil mne, stejně jsem nespěl k smysluplnému konci.

A pak přišel první velký mezník.

Zažil jsem kvílení gum a náraz a třesk. Během několika dní v komatu jsem se proletěl po nebi a z výšky viděl, jak se nehoda stala. V krátkém filmu jsem shlédl rekapitulaci svého života a překvapivě tam neměly místo pracovní úspěchy a ani rodina. Sledoval jsem sekvenci krátkých skečů, ve kterých jsem poprvé miloval svoji první lásku, mihla se tam cesta na první vandr s teletem na zádech, také naivní dětské sbratření s člověkem, který už dávno zapadl do propadliště dějin. Přátelství a láska ve všech směrech dominovaly.

Když jsem se probral z komatu, chtěl jsem si půjčit zrcadlo, abych viděl svoji tvář. Rodiče i nemocniční personál se tomu všemi prostředky bránili a tak jsem se spatřil daleko později, možná až měsíc po nehodě. V tu chvíli jsem si vzpomněl na desku Kráska a zvíře od Petra Nováka, pokud netušíte o co jde, sežeňte si ji a poslechněte. A možná, pokud budete pozorně naslouchat textům, něco zvíte.

I já jsem měl svým způsobem „zjizvenou tvář,“ tedy lépe řečeno ochrnutou po úrazu. Brzy jsem zaznamenal, že přátelé a známí přecházejí na protější chodník, pokud hrozí, že by se se mnou měli setkat. A to byl můj druhý mezník, zůstal jsem sám. Trvalo téměř tři čtvrtě roku, než mi rehabilitační sestra rozmasírovala poúrazovou obrnu lícního nervu a vrátila tváři tvar a hybnost. „Staré přátele“ mi to ale už nevrátilo. Po čase jsem se v rámci možností uzdravil a začal pracovat. Udělal jsem zkoušky na večerní průmyslovku a nějakou dobu ji navštěvoval, leč při práci a přes jisté poznamenání po nehodě, (soustavná únava, vyčerpání a potíže se soustředěním) to nějak nešlo. Přehodnotil jsem své cíle a v roce 1987 absolvoval večerní učiliště. Jistě už tušíte, že to pro mne byl třetí mezník. 

Dokázal jsem se znovu postavit na nohy a začal být soběstačný a samostatný. Každý člověk se po takovém kotrmelci změní. Proměna není náhlá a člověk začne přijímat věci, které se pohybují mezi nebem a zemí, začne vnímat, že to cosi lze do jisté míry pochopit a možná i využít.

I během dalších let se objevovaly v mém životě další mezníky, ale ten podstatný v roce 2006. Kdesi se cosi spojilo a já, přestože jsem už dávno přestal doufat, najednou jsem začal vyťukávat do klávesnice počítače první nesmělá písmenka, slova a věty mého prvního románu. Zčista jasna jsem začal psát a měl jsem navíc pocit, že to má smysl. Kdysi v mládí jsem sice napsal špatný dětský román, pár povídek a pak jsem také občas napsal nějaký delší dopis, tedy nic, co by bylo nějak významné a také vlastně skoro všechno skončilo v odpadkovém koši.  A najednou si přišel příběh a stál o mé zaznamenání, jako bych byl jen prostředníkem, tak samozřejmě to vyplynulo. Na prvotinách ale zpravidla bývá hodně práce, než se stanou publikovatelnými. Krátce před dokončením si jen tak přišel druhý příběh. Opět jsem ho zaznamenal.  A přicházejí další a další pokusy a doufání, že ten který román bude tím pravým, s nímž už se odvážím vyjít na světlo a ukázat světu, tak tady mne máš a spolu se mnou i mé dílko. Ten okamžik právě nastává, poprvé se pokouším nabídnou své dílko nakladateli. Jak to dopadne? To ví jen Bůh. Po spoustě let mi byl dán nesmírně cenný dar. Najednou nějak nerad mluvím a hodně píši, stále mám někde hluboko v mozku zasutý důvod, proč jsem kdysi snil o fakultě žurnalistiky.

O tom všem bude tenhle web. O psaní, o věcech, které se vymykají běžnému chápání, bude tu i trocha fotografií, protože i ty jsou mojí součástí už více než třicet let a také byliny. A ještě něco je mojí součástí řadu let, má žena Bety. Ve fotografování jsem ji vyškolil do té míry, že dnes nepoznám, který snímek je můj a který její, bylinky jsou stejně mé i její už od listopadu 1994. Nebylo by fér, kdybych ji z tvorby webu vyřadil.  A tak vám přeji, ať se vám tu líbí a ať tu najdete něco, pro co se budete vracet a co vás chytí za srdíčko.

                                                                                              Váš Jobe.

© JOBE  26.11.2010

Pokud máte potřebu mi něco sdělit, tady je ten nejvhodnější nástroj pro tento účel.