RMS Titanic. Foto z veřejných internetových zdrojů.

R.M.S. Titanic

V Pražské Lucerně probíhá významná a neobvyklá výstava. Možná už jste ji navštívili a možná se tam teprve chystáte. Je zvláštní, neobvyklá a kontroverzní.

Fragmenty vylovené a svým způsobem i ukradené z hlubin moře se staly zdrojem zisku. A co na to svět? Británie i Amerika dali už poměrně dávno zcela jasně za pravdu pozůstalým, přeživším cestujícím, i příbuzným obětí. USA pak navíc zapověděla zákonem vystavování předmětů z lodi na americkém území, však dnes je tehdejší snaha zapomenuta. Titanic je pomníkem více než patnácti stovek obětí námořní katastrofy a jakékoliv vyzvedávání předmětů a fragmentů nacházejících se v blízkosti vraku lodi je čiré pirátství a znevažování tohoto hromadného hrobu. Ano, etika je proti, však dnešnímu světu vládnou peníze. A tak došlo k tomu, že kdosi založil pod záminkou těch nejčistších idejí společnost RMS Titanic, Inc. a získal jako jediný povolení k vyzvednutí předmětů z okolí vraku. Nejčistší ideje se časem jaksi vytratily a opět zavládly peníze. Je to snadné. Vrak Titaniku leží v mezinárodních vodách a současně také neexistuje žádný zákon, který by nakládání s předměty z lodi Titanic nějak omezoval nebo upravoval. Povolení tak učinilo z piráta a zloděje seriozního podnikatele, i to nejzavrženíhodnější chování tak může získat punc čistoty, etiky a bělostné legálnosti.  Alespoň podle mé etiky jde pořád jen a jen o vykrádání hrobů, pro které neznám slova omluvy. Jak dlouhý čas musí protéci, než se loupení promění v legální archeologii? Nevím, snad několik staletí, snad tisíciletí? Nejsem archeolog. Prozatím ale ještě zbývá několik let do sotva stého výročí potopení Titaniku. A to, že poslední přeživší cestující nedávno zemřela, je slabý argument.  

 14.4.1912 stál v cestě Titaniku ledovec.  Smyslem plavby napříč Atlantikem nebylo jen dopravení pasažérů ze Southamptonu a dalších přístavů do New Yorku, ale i snaha kapitána Smitha získat na své poslední plavbě před odchodem do důchodu modrou stuhu, žádanou a nesmírně ceněnou trofej za nejrychlejší překonání cesty mezi Anglií a Amerikou. Doposud vítězily téměř výhradně lodě společnosti Cunard, až s Titanikem mělo rejdařství White Star čáku na vítězství. Snad proto nechal kapitán Smith běžet lodní stroje jen těsně pod hodnotou plného výkonu, možná, že touha po modré stuze byla příčinou, proč hnal Titanic co nejsevernější trasou a nedbal na varování, že plují do oblasti s ledovci a ledovými poli.. Touha po vavřínech už dohnala mnohokrát lidstvo na sám okraj, na hranici mezi žít a nežít. A s Titanikem přece nešlo o hazard, kdekdo přece tvrdil, že je nepotopitelný. Tam kde pýcha sahá ke hvězdám, se často dějí zvláštní věci. Jak jinak si vysvětlit, že posádka ve vraním hnízdě na předním stěžni neměla při své službě dalekohledy? Náhoda? Žádné vyšetřování neprokázalo, kam se poděly, existují jen spekulace a teorie. Snad byla jejich ztráta dílem vyšší moci? Tam, kde se pýcha dotýká hvězd, tam náhody neexistují. Ve službě ve strážním koši byli zkušení námořníci, kteří si svoji povinnost splnili na výbornou. To kapitán Smith plul s velikým parníkem příliš rychle. Čím delší je loď, tím horší manévrovací schopnosti. Tuhle pravdu si kapitán uvědomil až příliš pozdě, v té chvíli už nebylo cesty k návratu.

Snad každý člověk na zemi zná ten příběh, jsme jím doslova očarováni. To tajemné zmizení lodi pod hladinou láká snad každého na planetě Zemi. Už zdaleka ne každý si však uvědomí, jaké poselství nám loď přináší do dnešních dnů. Nejsou ta díla správná, co sahají ke hvězdám, ani pýcha není hodna následování. Každý čas skýtá jisté, jen velmi omezené možnosti a vpřed se kráčí jen kratičkými krůčky, sedmimílové boty nosí nebezpečí a překračování časoprostorových mezníků smrt.

Náhody. Proč se parníky Californian a Mount Temple nacházely nadosah a žádný z radistů blízkých lodí v té době nebyl na příjmu? Zákon nenařizoval nepřetržitý provoz radiostanic. Na některých, zejména zaoceánských lodích však už tenkrát bývali dva radisté, aby se vystřídali a vysílačky mohly být v provozu alespoň nějaký čas přes půlnoc. Jen několik minut před prvním voláním radistů z Titaniku o pomoc vypnul svoji vysílačku radista parníku Californian.  

V dnešních dnech tedy máme možnost nahlédnout svým způsobem pod hladinu moře. Co tam uvidíme? Ukradené předměty. Chápu, že se dr. Robert Ballard a další pokoušeli vrak Titaniku najít. S jeho potopením je spojeno příliš mnoho záhad a poloha vraku i odtržená záď leccos vysvětlily, největší tajemství pak odhalila délka trhliny na boku. Titanic i jeho sesterská loď Olympic měly přepážky v podpalubí ukončené hluboko pod stropem, tedy pod první palubou, a nebyly svrchu vodotěsně uzavřeny, proto neměly funkci plováku. Při mírném náklonu lodi se voda přelévala z jedné komory do druhé a zabránit tomu nemohly ani uzavřené bezpečnostní průlezy. Také použité železo na opláštění lodi bylo podle zkoumání výrazně horší jakosti, než projektantem předepsané, pláty byly zprohýbané a mnoho nýtů, jimiž byly spojeny s kostrou lodi „vystřelilo“ do mořských hlubin. Ani manévr 1. Důstojníka Murdocha nebyl dle vyšetřování tím správným. Při plavbách sesterské lodi Olympic i při plavbě Titaniku bylo velikým problémem sání. Přesvědčili se o něm posádky křižníku Hawke, který se s Olympicem srazil a posádky lodí New York a Oceanic, kde jen těsně remorkéry zabránily nehodě a odtáhly New York, který se utrhl z úvazů, do bezpečí.  Pokud položíte do nějaké nádoby s vodou na hladinu sirku a blízko ní jinou, sirky velmi rychle doputují k sobě. Při obrovských rozměrech Titaniku a Olympiku šlo o obrovské síly, které vůbec nebylo snadné zvládnout.  A tady se nabízí otázka. Bylo vůbec možné, vyhnout se ledovci? Nezapůsobilo tu také obrovské sání Titaniku?  

Tam, kde pýcha sahá ke hvězdám…

A Titanic se potopil. Skončilo vyšetřování, už kdekdo ví, kdo katastrofu přežil a kdo spí na dně oceánu. Pak kdosi vymyslí, že by snad mohlo být cosi z trosek vyzvednuto zpět na denní světlo. Sestrojí robota, pořídí ponorku, a ponoří se a hladově sbírá zbytky ze stolu, na kterém hodovala smrt.

Jen k tobě, Bože, blíž, zní ještě potichounku nad hladinou a kdosi už s první fůrou artefaktů odplouvá, aby se za čas znovu ponořil a bral plnými hrstmi to, co mělo zůstat na věky v přítmí pod mořem. A znovu a zase, jen víc a víc toho nakrást. Vždyť Titanic je magnetem, který přinese tučný zisk. Kde je slušnost a etika, ptám se? Titanik je pomník těch, kteří dnes dlí pod hladinou Atlantiku. A je to stejné, jako zničené křížky kolem silnic, hřbitovy s vyvrácenými náhrobky, vykradené hrobky, ukradené bronzové destičky na pomníčcích v Terezíně. Vynášení artefaktů z hlubin kolem Titaniku je stejný hyenismus, a pokud jde o jejich prodej nebo zisk spojený s těmito předměty, pak mé rozhořčení nezná mezí. Jsou věci, které se stanou a my je máme přijmout a poučit se z chyb, pro které k událostem došlo. Na lidském neštěstí prostě nejde finančně participovat.

Včera jsem zaslechl, že ve Štěpánské ulici praskl vodovodní řad a voda začala téci do suterénních prostor paláce Lucerna, kde právě probíhá výstava artefaktů vyzvednutých z vraku Titaniku.

Tam kde pýcha sahá ke hvězdám, se často dějí zvláštní věci. V souvislosti s výstavou artefaktů z potopené lodi Titanic bych snadno připustil zásah vyšších sil. I když je možná opravdu na vině jen prastarý páteřní rozvod vody. To jen „neexistující náhoda“ přispěla k tomu, že se havárie stala právě v době konání této veskrze kontroverzní výstavy. A není právě náhoda průsečíkem nahodilosti a přání vyšších sil? I kdyby výstava sama probíhala bez potíží, neobvyklostí a náhod, jedna věc přece jen po zásahu shůry doslova volá. Pokud vstoupíte na výstavu artefaktů vyzvednutých z hlubin Atlantiku, vylosujete si jméno pasažéra z lodi Titanic. Na konci výstavy, při odchodu je vám prozrazeno, jestli váš cestující přežil, nebo zůstal s ocelovým kolosem uvězněn pod hladinou. Takové zneužití jmen obětí je ale bezesporu morbidní a do nebe volající. Jsou opravdu peníze v dnešním světě tím nejdůležitějším artefaktem života? Hodnotí se podle jejich množství charakter člověka, způsobilost k práci, morálka, společenská důležitost a etika? Rád bych odpověděl kategoricky „NE!“ Schází mi ale naprostá jistota.

Možná je dnes svět opravdu jiný, než jakým byl ještě včera. Možná. A možná jen někteří z nás udělali krok nebezpečnými sedmimílovými botami. Možná se teprve časem dozvíme souvislosti.

Já vím.

Tam kde pýcha sahá ke hvězdám, se často dějí zvláštní věci...

A náhody? Nenechte se vysmát, ty přece neexistují...

© JOBE 23.11.2010