Štědrý den malého Jacka. (čti Jacka)

Je kalné a šedivé ráno, pár okamžiků po rozbřesku a venku mrzne, až praští. Copak mne vzbudilo? Nevím. Snad rolničky od saní, jak se naší zasněženou ulicí prohnal pekař. Vylezu zpod peřiny a přistoupím k oknu, možná ještě zahlédnu hnědáka s tmavou dlouhou hřívou, zapřaženého do pekařových saní. Pekař už ale odjel pryč z mého dohledu. Otevřu tedy okno a vykloním se do ulice. Saně stojí na návsi a pekař i jeho učedník rozdávají na parapety oken kousky cukroví jako poděkování za přízeň a objednávky pečiva lidí ze vsi. Něco je jinak, než by mělo být, ale nějak mne ne a ne napadnout, co to je. Dívám se do ulice a do oken okolních stavení a stále netuším, co je dnes jiné, nebo jinak, než obvykle. Pak uvidím kominíka v černém, jak prochází ulicí a na parapety oken dává maličkého keramického kominíčka. I on děkuje za celoroční přízeň. Pozdravím ho a on mi zamává, usměje se a zase jde dál. Jen rytmickým pohybem dává na každé okno maličkého kominíčka s cedulkou. Dívám se na svět a pátrám, v čem je ten veliký rozdíl. Cítím to nosem i někde uvnitř kolem srdíčka, ale nevidím to, to je to. Začal poletovat sníh. Už mám okno otevřené dlouho, maminka by se zlobila, že nastydnu a že vyvětrám všechno teplo z chalupy. Rozhodnu se tedy, že okno zavřu a v tom se mi na dlaň snesla zvláštní sněhová vločka. Byla bílá a stříbrná a podobala se hvězdě na vánoční stromeček a kometě nad chlévem s jesličkami a Ježíškem. Ano, už vím! Ta vločka mi přišla říci, že je dnes Štědrý den. A než mi na dlani roztála, sotva jsem jí stačil za tu zprávu poděkovat. Zavřel jsem okno a těšil se z toho okamžiku poznání. Dnes je Štědrý den! Na kratičkou chviličku jsem se ještě schoval pod peřinu a přemýšlel. To proto dnes přišli pekař s kominíkem rozdávat maličké dárky na okna. Dnes je Štědrý den a já budu muset pomáhat stejně jako jindy, jen trochu víc. Až ale přijde večer, možná najdu nějaký dárek pod stromečkem. Tak! Řekl jsem si, je nejvyšší čas vstát. A když už mne to napadlo, vstal jsem, oblékl se a sešel z podkroví do světnice.  Na peci voněla káva z žita a na stole byla na kruhovém lipovém prkénku vánočka. Táta byl už dávno u sedláka za prací a máma, ta zrovna dávala praseti. Ukrojil jsem si tedy krajíček vánočky a nalil krajáč kávy s mlíčkem, ale pak jsem vypil jenom kávu. Dneska bych rád viděl zlatoušky na stěně, a tak se postím. Loni mi maminka říkala, že jsem ještě malý chlapec, abych držel vánoční půst. Dnes už jsem ale velký kluk. Smutně jsem se podíval na vánočku a mávl rukou. Budu pracovat tak usilovně, že na jídlo zapomenu. Obul jsem si boty a oblékl kabát s beránkem a šel naštípat dříví. Na Štědrý den se vždycky hodně dřeva spálí při vaření, říkala mi vždycky máma a měla pravdu. Vzal jsem tedy ze stodoly nůši a sekerku a pustil se do díla. Když byla nůše plná, vysypal jsem ji u dveří a vyskládal dřevo hezky ke zdi a pak šel naštípat ještě jednu nůši, aby máma neměla nouzi o dřevo. Když jsem byl hotov, bylo málem poledne. Poklidil jsem dvůr a zametl sníh na zápraží, od rána padaly krásné bílé vločky jedna za druhou.

„Jacku!“ zavolala na mě máma. Pojď mi pomoct!“ A tak jsem tedy uklidil koště, sekyrku a nůši, přikryl špalek na sekání dříví střešní taškou a šel. V kuchyni to už vonělo krásně vánočně rybí polévkou. Napil jsem se melty a pak jsem krájel krajíčky chleba na kostičky a cibulku, a protože měla máma plné ruce práce, přikládal jsem ještě do kamen a roztápěl pec. Máma zatím zadělávala těsto na vánočku, na chleba a na pečené vánoční figurky s rozinkami místo očí. Pak jsem umyl nádobí, vytřel chodbu a pak ve stodole vylezl na patro, shodil trochu slámy a zavezl ji na trakaři do chléva. Přesně, jak jsem si usmyslel, pracoval jsem ze všech sil a těšil se na zlatoušky na stěně. Když se začalo stmívat, vrátil se táta z panského s vozem dříví. A až nahoře na vršku fůry se vezla nádherná jedlička.  Táta vypřáhl koně, odvedl ho do chléva a naložil mu do žlabu a pak jsme spolu skládali dříví z vozu. Nakonec jsem ještě nějaké dříví rozřezal a rozštípal, a když se setmělo, zavolala na mne maminka. „Jacku!“ Tak pojď už, vždyť jsou Vánoce!“ A tak jsem tedy šel. Když jsem vešel do světnice, zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Ta krásná jedlička, co ji táta přivezl na voze, už stála nazdobená slaměnými ozdobami a červenými mašlemi v rohu světnice. Všude tu vonělo jehličí a smůla, polévka, čočka, houbový kuba a pečená vánočka, pajduláci s rozinkovýma očima, prostě tu krásně vonělo úplně všechno. Na svátečním ubruse byly sváteční talíře a tolik dobrot, že bych je možná ani nedokázal všechny vyjmenovat. Postavili jsme se za židle a pomodlili se. „Pane Bože, děkujeme ti za požehnané dary, které jsi nám ve své nekonečné dobrotě dopřál. Děkujeme ti za vše, cos nám po celý rok dával a za víru, díky které můžeme být silní a překonat tak každé příkoří osudu. Děkujeme ti a zveme tě ke svému stolu.“ Maminka zapálila svíčku, aby byl vidět dřevěný vyřezávaný betlém po dědečkovi a pak i velkou svíci na stůl. A pak jsme tedy zasedli ke štědrovečerní večeři. Co chvíli jsem se díval, jestli neuvidím na stěně zlaté prasátko, ale nedočkal jsem se. Po večeři si táta nacpal fajfku a pak jsme konečně mohli vstát od stolu. Maminka pak vzala malý lesklý mosazný zvoneček a zazvonila. Vždycky před tím říkala: „Když zvoneček zazvoní, znamená to, že tu už Ježíšek byl a nechal nám pod stromečkem dárky. Kdyby ale zvoneček nezazvonil, museli bychom na chvilku ze světnice odejít, ty, Jacku, nahoru do svého pokojíčku a my do komory, abychom Ježíška nerušili, až se tu zastaví.“ Tentokrát ale zvoneček zvonil leskle, cinkavě a krásně. A právě v tu chvíli jsem na stěně zahlédl zlatoušky. „Mami, mami, já vidím zlaté prasátko!“ volal jsem nadšeně a maminka mi k tomu ještě jednou zazvonila. „Mami, to je poprvé, co jsem zlatoušky opravdu viděl, už jsem se bál, že je to jen pověra.“

„Není to pověra,“ odpověděla maminka. Dobře jsem si všimla, že sis ráno ukrojil krajíček vánočky, ale nesnědl ho, a stejně tak jsem věděla, že si se celý den žádného jídla nedotkl, i když jsem ti nabízela kdeco k ochutnání. A když jsem si všimla já, museli si tě všimnout i zlatoušci a přijít se ti ukázat. Táta s mámou se spokojeně usmívali a táta pak řekl: „No vidím, maminko, že už doma máme velikého kluka. Ne jen, že zastane spoustu práce, ale má i pevnou vůli a je ochotný ku pomoci. Myslím, že se nám náš chlapec povedl. Co myslíš, zaslouží si nějaký dárek?“

„Ale to víš, tatínku, že zaslouží,“ řekla maminka. „Tak jdi Jacku a rozdávej dárky.“ A tak jsem si tedy sedl na dřevěnou podlahu světnice a začal rozdávat dárky. Bylo mi v téhle chaloupce moc dobře, zamyslel jsem se. Inu, tatínku a maminko, děkuji, že smím být s vámi ve vaší chaloupce. I vy jste se povedli. Oba vás mám rád, tebe tatínku, že jsi pracovitý a že jsme ještě nikdy neměli ten opravdový hlad, o kterém se hodně mluví. A tebe maminko, že nás máš ráda a že děláš v chaloupce tak hezky. Že umíš uvařit dobré jídlo, že je tu útulno a čisto a že když je nouze, dokážeš nás nakrmit dosyta z ničeho.  Asi jsem byl zamyšlený déle, než se hodilo a tak táta řekl, ať povím nahlas, o čem přemýšlím. Nechtěl jsem to říci, ale maminka pak řekla, že když už to člověk neřekne jindy, tak že na Štědrý den musí, aby v příštím roce neztratil řeč. Tak jsem to tedy, i když nerad, řekl. Maminka mne objala a tatínek objal maminku a bylo nám krásně. A vůbec nevadilo, že jsme se k vánočním dárkům vrátili až teprve po té, co jsme se vrátili z kostela z půlnoční mše. "Víte lidičky, to že máte někoho rádi, musíte říkat nahlas. Myslet si to nestačí. A na Štědrý večer se to přece krásně hodí, nemám pravdu?"

© Jobe a Bety 24.12.2009